Jak jsme začali cestovat

U nás doma jsme byli dovolenkáři. Měla jsem štěstí a vyrostla v rodině, kde se na dovolenou jezdilo. Byly to ale spíš pobyty, než poznávání. Honzova rodina byla na cestování zvyklejší. Hodně po vlastní ose, oba rodiče pracovali pro zahraniční firmy a do zahraničí jezdili i na týdenní bázi. Dokonce dva roky žila celá rodina v Bruselu. Díky tomu mluví Honza skvěle francouzsky.

Vášeň pro cestování ve mě zažehly poznávací zájezdy na gymplu. Učitel jazyků Havlík organizoval na škole týdenní cesty po Evropě. Jako učitel němčiny měl obzvlášť slabost pro Německo a místa spojená s druhou světovou válku. Já tak objela nejeden koncentrační tábor. Bez nadsázky si dodnes myslím, že by jejich návštěva měla být povinná. Moje sestry jezdit nechtěli a mně se tak poštěstilo jet někdy i dvakrát za rok. Tohle asi položilo základy mojí lásky k cestování a později i mého profesního života. 

Někdy zkraje roku 2008, v prváku na výšce, jsem v olomouckém Vertigu slyšela spolužačku Dominiku mluvit o Couchsurfingu. Byla to doba boomu nízkonákladového létání. Můj první výlet byl busem do Berlína. Spala jsem u rodiny v dětském pokojíčku, který mi musely jeho obyvatelky uvolnit. Bylo to neskutečný, stejně jako to, co mi couchsurfing do života dal. Byla jsem tak v 50 domácnostech. Jeden z nejsilnějších zážitků mám z Paříže. Jela jsem do města metrem s klukem, u kterýho jsem spala. Rozuměla jsem mu v angličtině každý třetí slovo, takže jsem úsměvem jsem přikyvovala na skoro všechno a bylo to strašně frustrující. Rok před tím jsem přiitom maturovala z angličtiny za jedna. Až díky cestování a couchsurfingu jsem začala mluvit sebevědomě anglicky. 

Děda mi vždycky říká, ať si to píšu, data a události. Já to nedělám a vlastně mě to štve. Už si ani na všechny ty lidi nevzpomenu. A do účtu couchsurfing se nemůžu dostat, protože je na mail, ke kterýmu jsem zapomněla přihlašovací údaje. Moje nejhezčí zážitky:

• jela jsem na skůtru kolem Colossea a bylo to jako z filmu
• ve Florencii jsem zažila atmosféru života na italské univerzitě a bylo to taky jako z filmu
• jednou mě v Paříži jeden člověk, u kterýho jsem měla spát, vyghostoval a neozýval se. Stála jsem před domem a neměla kam jít. Ubytovali me sousedi z toho domu. Měli u sebe i rodinu, protože se druhý den brali. Na svatbu mě i pozvali a já zažila nádherný svatební piknik na Place des Vosges
• Valerio z Milána mě naučil dělat polníčkovej salát s vajíčkama, kterej děláme doma doteď
• na Korsice jsem jela na choperu na výlet do tamnějších nádherných hor
• V Bruselu jsme spali ve stodole, co byla předělaná na umělecký ateliér i se souborem divadla Tramtarie
• V Hamburgu jsme spali u ředitelky muzea, kterým je celá loď a vzala nás na soukromou prohlídku
• z vrcholků kolem Innsbrucku jsme sáňkovali zpátky do města 
• Do Bangkoku jsem přiletěla o pár dní dřív, než Terka a spala přes Couchsurging u kluka, co mě vzal hned první večer na šílenej night market a dala jsem si jako první thajský jídlo v Thajsku nějaký fakt nedobrý nudle se safoodem. Zpětně si říkám, že jsem byla docela odvážná, že jsem letěla napřed sama na svoji první cestu po Asii.

Samozřejmě, že ne vždycky se stalo, že to byly zážitky jen k nezaplacení. Někdy to prostě nebyl člověk “dle mého gusta”. Vysloveně negativní zkušenost nemám ani jednu.

Poprvé mimo Evropu jsem byla v roce 2012 v Thajsku. S Terkou, mojí travelcompaňero. Ještě jsme spolu byly na Filipínách, v Indonézii a v Panamě. S Honzou jsme byli na Srí Lance, v Thajsku a v Malajsii. A v Panamě v roce 2015 vznikl nápad na šperky s pískem. My už jsme s Honzou měli tou dobou plán na rok na cestě. Za rok na rok jsme říkali. Během toho roku příprav jsme položili základ značky Couple Of Sand a vyaráželi na cestu i s portfoliem šperků a věcmi na výrobu. Timing vyšel parádně 🙂